U Šťastného kocoura   www.stastnykocour.cz  Zn: Žijeme jen devětkrát! 

Kočičí zdraví » Očkování » Je očkování skutečně přínosem?
Pochybnosti o očkování

Dovoluji si citovat Dr.Hamiltona (Homeopatická léčba psů a koček) a uvést zde jeho velmi výstižné pojednání o očkování, podložené mnohaletou praxí veterináře.

"Veterináři a opatrovníci zvířat vážně pochybují o současných pravidlech pro očkování zvířat. Nejen holističtí veterináři, ale stále se zvyšující počty konvenčních lékařů a předních veterinárních imunologú se domnívají, že příliš zdůrazňujeme imunizaci. Je to horký problém, který zpochybňuje půl století rychlého šíření očkování a vedlejší příjem, který očkování přináší veterinářům a výrobcům očkovacích látek. Je zcela přirozené,že to vyvolává etické dilema a posiluje rozpor. Já osobně nepovažuji tento problém za kontroverzní, ve veterinární homeopatické společnosti rozhodně takový není. Ale s vědomím, jak citlivá je otázka vakcín v širší veterinární komunitě, jsem se rozhodl, že nejlepším přístupem k této kapitole je podělit se o své zkušenosti a o to, co jsem se o očkování dozvěděl.

Na veterinární škole jsme studovali teorii očkování: vystavování zvířat organizmu, který byl upraven tak, aby nezpůsobil propuknutí nemoci, ale aby se vytvořila imunita vůči tomuto organizmu. Dávalo to smysl. Dosud dává, alespoň teoreticky. Očkování tak má zabránit utrpení, protože zastaví akutní projevy nemoci. Z historického hlediska jsme se učili, že očkování zastavilo epidemie, protože zabránilo šíření nakažlivých nemocí. K příkladům u zvířat patří omezení vztekliny u většiny domácích zvířat od padesátých let 20. století, virových nemocí psinky a kočičí a psí onemocnění viry psinky (jsou to různé viry) a epidemie kočičí rhinotracheitidy v šedesátých letech. Očkování vedlo ke snížení úmrtnosti, zejména mladých zvířat, která byla k nemoci náchylnější. Domácí zvířata prožívala díky těmto vakcínám a „odpovědným majitelům zvířat" delší, zdravější život. Naši profesoři, k nimž jsme měli velkou důvěru, tvrdili, že očkování nejen prospívá primárnímu hostitelskému druhu, ale že také brání nemocem přenosným na Člověka, jako jsou viry vztekliny a koňské virové encefalitidy, takže z něj má prospěch i veřejné zdraví. Lékařští průkopníci jako Jenner (neštovice) a Pasteur darovali lidem a zvířatům způsob, jak zmírnit utrpení.

Neučili jsme se však, že Pasteur nakonec odvolal mnohé ze svých teorií s tvrzením „mikrob není nic, prostředí je všechno". Ani jsme se neučili, že Pasteurův úspěch se vzteklinou nebyl zdaleka tak velký, jak původně tvrdil.

Po promoci jsem byl koncem sedmdesátých let přímým svědkem epidemie parvoviru psů a viděl jsem, jak se nemoc omezila po zavedení očkování. (Infekce parvoviru způsobuje vážné škodv zažívacímu traktu i imunosupresi. Postižená zvířata trpěla zvracením a průjmy a mnohá uhynula.) Jak jsem se mohl nezastávat vakcín na zastavení teto hrozné nemoci, která zabila tisíce psů a způsobila těmto ubohým zvířatům nesmírné utrpení? Viděl jsem, že neočkovaní psi často dostávali „parvo" nebo příležitostně psinku. Pozoroval jsem, že očkovaná zvířata jsou celkově zdravější než neočkovaná. Jak však ubíhal čas, viděl jsem stále více a více případů očkovaných psů, kteří onemocněli na parvovirus, někteří brzy po očkování, takže se zdálo, že nemoc způsobila vakcína, nebo alespoň způsobila, že na ni byli psi náchylnější.

Vzpomínám si na jednu svou klientku, která chovala huskie a měla problémy s parvovirem, i když své psy nechala očkovat. Jmenovala dvě společnosti, které vyráběly vakcíny. Jejich představitelé doporučovali, aby psy očkovala dříve a častěji (např. začít ve čtyřech týdnech místo v osmi a vakcínu dávat každý týden místo každé tři až čtyři týdny). Její problém pokračoval, dokud na mé doporučení nepřestala používat modifikované vakcíny a dávala neinfekční (zabité) vakcíny v normálních intervalech. Když jsem oznámil výrobcům vakcín své podezření, že vakcíny mohou způsobovat nemoc, byl jsem zdvořile informován, že to není možné.

Se zavedením první vakcíny na kočičí leukemii během téhož období veterinární komunita měla naději, že strašná nemoc koček bude konečně zastavena (onemocnění kočičí virovou leukemii se podobá HIV a syndromu AIDS u lidí). Problémy však vznikaly hned na začátku. Zdálo se, že vakcína, o níž se tvrdilo, že je bezpečná a velmi účinná, nebrání nemoci a vedlejší účinky byly početné a často vážné. Dokonce jsem viděl a dosud vídám, jak zdravé kočky, testované a zbavené viru, podlehly nemoci krátce po očkování, jako by vakcína vyvolala nemoc. Výrobci mě znovu ujistili, že to není možné.

Studie nezávislých vědců však zjistila, že účinnost vakcíny je jen 17 procent a většinou se drží v pásmu 50 až 70 procent. Stejní vědci zjistili, že výskyt Škodlivých vedlejších účinků je mnohem vyšší, než hlásili výrobci. Například jedna studie zjistila, že 32 procent očkovaných koček zemřelo během čtyřiadvaceti měsíců po očkováni vakcínou kočičí virové leukemie. Ve stejné studii byla zaznamenána 43% úmrtnost u kontrolní skupiny koček. Vědci očkovali druhou skupinu vakcínou se zabitými viry vztekliny jako „placeném". Obě skupiny pak byly umístěny ke kočkám nakaženým virem kočičí leukemie, aby se otestovala účinnost vakcíny. I když zemřelo větší procento kontrolních koček, rozdíl nebyl statisticky významný. Je zajímavé, že ačkoli přibližné dvě třetiny kontrolní skupiny (očkované proti vzteklině), které zemřely, byly perzistentně infikované virem kočičí leukemie, jen jedna třetina očkovaných koček, které zemřely, byly perzistentně infikované. Nevyslovená otázka zní: "Proč v obou skupinách umřelo tolik neinfikovaných koček? Mohla to způsobit vakcína?

Psí koronavirus (canine coronavirus) se objevil přibližné ve stejné době, kdy vypukl parvovirus psů. Vzpomínám si jasně na výskyt těchto nemocí, které se objevily právě v době, kdy jsem studoval poslední ročník na veterinární škole. Parvovirus byl velmi zlověstný svým rychlým nástupem a vysokou úmrtností. Stejně jasně si ale pamatuji, že koronavirus byl poměrné mírný a obvykle nezpůsobil větší problémy než několikadenní průjem. Když tedy velký výrobce vakcín uvedl v roce 1984 na trh vakcínu na koronavirus, divil jsem se, proč si dal tu práci. Zástupce společnosti oznámil, že virus způsobuje „v jiných oblastech země" velké škody. Zprávy o vážné nemoci se objevily ve veterinární literatuře. Jiní veterináři v mé komunitě později sdělovali, že viděli koronavirus, a ten byl „horší než parvo". Tito kolegové doporučovali různé způsoby rozlisování koronaviru od parvoviru. To mě mátlo. Copak se ta nemoc tak změnila? Copak jsem opravdu neviděl nemoc, nebo jsem udělal špatnou diagnózu?

Začal jsem odesílat vzorky séra na testování, aby hledali nemoc. Pokračoval jsem v tom několik měsíců. Když kliniky kolem mé hlásily případ za případem, nikdy jsem nezískal pozitivní zprávu. Žádné případy. Hledal jsem tedy v literatuře a zjistil jsem, že většina publikovaných článků o koronaviru pochází od výrobce vakcíny. Pak jiná společnost oznámila zavedení cestu pro klinické použití, které bude ověřovat parvovirus a koronavirus najednou. Toužil jsem získal tyto sady, abych mohl sám pokračovat ve svém výzkumu tohoto nepolapitelného viru. Když jsem je vsak měl k dispozici, byl v nich obsažen jen parvovirus. Zavolal jsem do společnosti a mluvil jsem s člověkem, který vyvinul test. Informoval mě, že po měsících pátrání jednoduše nemohli najít žádný koronavirus a bylo nemožné pracovat na testu bez vzorku viru. Přirozeně jsem to pokládal za zajímavé.

Tehdy jsem zavolal ředitele laboratoře, kam jsem poslal vzorky séra na testování. Sdělil mi, že měl zřídkakdy pozitivní testy, a ty byly většinou u velmi mladých štěňat, která měla také parvovirovou infekci. Pak jsem se ho zeptal na všechny pozitivní testy, o nichž mluvili moji kolegové v souvislost s testy výkalů na virus pomocí elektronového mikroskopu (EM). Potvrdil, co jsem slyšel jinde, že identifikace pomocí EM byla často nepřesná, protože bylo obtížné odlišit jiné viry od korony. Zjevnou otázkou bylo, proč univerzity používají EM místo sérologie, když je EM tak nepřesný. Odpověd? Ani univerzity neměly virus, který potřebovaly na zpracování sérologického testu. Zdálo se, že koronavirus s takovou známou reputací není ani tak drakem jako větrným mlýnem a naši milovaní psi nepotřebují zdvořile nabízenou ochranu Dona Quijota, DVM. O několik let později mnoho z mých kolegů začalo mluvit o koronavirové vakcíné jako o „vakcíně hledající nemoc".

Náhodou stejná společnost, která vyráběla později koronavirovou vakcínu, uvedla na trh bacterin na lymskou nemoc, další vzácnou nemoc (vzhledem k velmi omezenému geografickému výskytu klíšťat, která mohou přenášet toto onemocnění). Bacterin poskytuje slabou ochranu a má mnoho vedlejších účinků včetně symptomů, které jsou neodlišitelné od nemoci samé. Veterináři však bohužel doporučují bacterin na mnoha místech, kde klíšťata, přenašeči organizmu, nežijí, a tak je tam nákaza nemocí nemožná.

V důsledku těchto situací moje víra v průmysl zabývající se výrobou vakcín značně poklesla. Je to smutné, ale vytrácet se začala i moje víra ve veterinární společnost, mé kolegy.

Začal jsem pochybovat o doporučeních, která poskytují výrobci, a také Americká asociace veterinární medicíny. První věcí byla myšlenka každoročních „posilovačů". To opravdu nemělo žádný velký smysl. S výjimkou viru kočičí leukemie, na který, jak se zdálo, vakcína stejně nefungovala. Zřídkakdy jsem viděl tyto nemoci u zvířat starších než rok. Byly to nemoci štěňat a koťat. Kromě toho mi můj lékař neposílal pravidelné vzkazy, abych si přišel pro „posilovače". Proč by měla být zvířata jiná?

Čím víc jsem uvažoval o této otázce, tím víc jsem neviděl žádný způsob, jak by mohly nebo měly „posilovače" prospívat zvířatům. Změnil jsem svá doporučení, což rozzlobilo kolegy v komunitě. Nakonec jsem po zapojení do homeopatie a Americké asociace holistické veterinární medicíny našel další veterináře, kteří smýšleli jako já, a v roce 1992 jsem si přečetl v Current Veterinary Therapy XI tento citát. Je to veterinární text podobný Connovu Current Therapy pro lidskou medicínu. Je to přísně konvenční učebnice. Citát je z části o očkování psů a koček. Autory jsou Tom Phillips, D.V.M. (Scripps Institute), a Ron Schultz, Ph.P. (University of Wisconsin-Madison School of Veterinary Medicine);

Praxe, kterou jsme začali před mnoha lety a která postrádá vědeckou platnost nebo ověření, je každoroční opakované očkování. Téměř bez výjimky neexistuje imunologický požadavek na každoroční přeočkovávání. Imunita na viry přetrvává léta nebo u zvířete na celý život. Úspěšná vakcinace na většinu bakteriálních patogenů vytváří imunologickou paměť, která se zachovává léta a dovoluje zvířeti vytvořit si ochrannou anamnestickou (druhotnou) reakci, když je vystaveno virulentním organizmům... Kromě toho opakovanému očkování s virovými vakcínami se nedaří stimulovat anamnestickou (druhotnou) reakci jako důsledek zásahu stávající protilátkou... Praxe každoročního očkování by podle mého názoru měla brát v úvahu spornou účinnost, pokud není použito jako mechanizmus k poskytnutí fyzické zkoušky nebo je požadováno zákonem (tj. některé státy vyžadují každoroční přeočkování na vzteklinu).

Každoroční „posilovače" jsou zbytečné a nepřinášejí žádné výhody, pokud jsou podávány (nezvyšují imunitu.) Posilovače jsou buď právní záležitostí (vzteklina), nebo je to otázka manipulace (přimět klienty, aby přišli spíš na prohlídku, než přímo doporučovat prohlídku). Nebo je to otázka zisku.

Tato stránka je nesmírně důležitá a je také naprosto jasná. Věřím, že většina imunologů souhlasí s dr. Phillipsem a dr. Schultzem, i když veterinární profese dosud působí v protikladu k těmto faktům. Když jsem poprvé četl výše uvedený citát, podělil jsem se o něj s veterináři ve své komunitě. Myslel jsem si, že je bude zajímat, protože pochází z takového uznávaného zdroje. Gesto však bylo přijato s hněvem a odporem. Moje víra v mou veterinární komunitu začala slábnout, protože jsem si uvědomil, jak jsou moji kolegové připoutáni k současné praxi a velkým ziskům. které přináší. Veterináři, kteří vyhlásili svou touhu poskytovat tu nejlepší dostupnou péči, ve skutečnosti brojili při představě publikování takových „kacířských" informací. Status quo byl pro ně důležitější než nove myšlenky, jestliže ohrožovaly příjem z vakcín. Skutečnost, že odborníci považují staré způsoby za nevědecké, u nich nehrála roli.

PROČ KAŽDOROČNĚ OČKUJEME, KDYŽ TO NENÍ NEZBYTNÉ?

Pokud je každoroční očkování nevědecké, proč se stalo přijatým protokolem? Před několika lety veterinární lékaři objevili neurologickou nemoc, kterou nazvali „encefalitida starého psa". Věřili, že to je forma psinky u starších psů, jimž bylo poskytováno očkování, když byli ve věku štěňat, ale ne jako dospělým. Prosadila se domněnka, že jejich imunita klesla a umožnila vznik neurologické psinky a více opakování očkování by zabránilo syndromu. Ve skutečnosti nebyl tento scénář nikdy dokázán. Přesto veterináři začali aplikovat očkování častěji, nakonec každoročně. Je pravděpodobnější, že takzvaná psinka starých psů je vakcinóza (nemoc způsobená očkováním). Je zajímavé, že děti. které byly očkovány proti spalničkám, jsou, pokud jsou infikovány spalničkami, s větší pravděpodobností postiženy neurologickou nemocí než neočkované děti. Kromě toho se objevily nějaké pokusy spojovat viry spalniček nebo psinky se vznikem roztroušené sklerózy u lidí. Vzhledem k tomu, že spalničky a psinka patří do stejné třídy virů (paralyxoviry), možná zde funguje stejný mechanizmus.

Ať je původ encefalitidy starých psů jakýkoli, vehnal očkováni do hlavního proudu veterinární medicíny. Přibližně během desetiletí byly i vakcíny pro kočky podávány každý rok, i když k tomu nebyl nikdy nalezen žádný důvod - ostatně vakcína na infekční enteritidu koček je pravděpodobně nejúčinnější vakcínou vyrobenou pro nějaký druh. Mýtus se prostě stal realitou a každoroční vakcína byla představena veřejnosti jako základ preventivní péče o zdraví. Dalším důsledkem bylo vedení opatrovníků zvířat k víře, že je to všechno, co je potřebné, a že se už jinak nemusí starat o zdraví svého zvířecího společníka. To byl hlavní krok k předání moci veterinárnímu lékařskému establishmentu, který mimo jiné probudil v opatrovnících zvířat falešný pocit jistoty.

Z lékařského hlediska je každoroční očkování jasně zbytečné. Kdyby se zastavilo, znamenalo by to výrazné snížení výdajů na péči o zvířata a také traumatu pro zvířata. Předpovídám také, že by se významně snížila úroveň chronických nemocí zvířat. (Viz dále.) Volba v tomto směru by měla být snadná. Očkování proti vzteklině je však podle státního zákona povinné v jednoletých až tříletých intervalech. To je nešťastné, protože k tomuto rozhodnutí nevedla fakta, ale hnací silou je spíš strach. Očkování proti vzteklině poskytuje celoživotní imunitu, pravděpodobně po jedné, ale určité po dvou očkováních (u těch psů a koček, které reagují na očkování; ostatních pět procent nebude reagovat ani na podání většího počtu vakcín).

I když výrobci dávají oprávnění na vakcíny proti vzteklině na jeden nebo tří roky, obvykle jsou to stejné vakcíny, ale v balení s odlišnými etiketami. Jak jsou tyto nároky na jednoleté až tříleté trvání podloženy? Logické uvažování by vedlo k závěru, že zvířata jsou očkována a pak testována živým virem a čas, kdy se náchylnost k nemoci vrátí (tj. ochrana vyprchá), je koncovým bodem trvání účinnosti vakcíny. Ve skutečnosti zvířata jsou udržována naživu jeden nebo tři roky, jak je požadováno, testována a pak zabita, když se test ukáže být úspěšný. Další testování se nedělá proto, aby se určilo skutečné trvání imunity, protože výrobci usilují jen o stanovení minimální doby účinnosti, určení maximální doby účinnosti není v jejich zájmu. Musíme změnit testovací metody a u vztekliny pracovat na tom, abychom změnili státní zákony, které v současné době vyžadují nadměrné podávání vakcín.

OČKOVÁNÍ ZABRAŇUJE NEMOCEM, NE?

Otázka prvních vakcín je jistě obtížnější a rozporuplnější. Všeobecně se předpokládá, že vakcíny udělaly mnoho pro to, aby zabránily nemocem. Jak jsem se však zmínil, často jsem viděl u očkovaných zvířat nemoc, jíž mělo očkování zabránit. Proč je to tak? Imunizace není na sto procent účinná, protože některá zvířata nereagují na vakcíny. Další, často přehlíženou věcí je rozlišování druhu nemoci, ať akutní či chronické. Vakcinací lze potenciálně zabránit pouze akutním nemocem, protože vznikají působením infekčního organizmu. Akutní nemoci mají symptomy, které jsou v průběhu času konstantní, obvykle působí na většinu příslušníků populace, jsouli jim vystaveni, a vystavení nevede k další nemoci. Příklady u lidí zahrnují dětské nemoci, jako jsou spalničky, příušnice a plané neštovice. U koček jsou omezeny na infekční enteritidu koček a možná kočičí viry horních cest dýchacích (herpes, kalici). K akutním nemocem psů patří psinka, psí hepatitida a možná psí parvovirus. Vzteklina je mimořádné akutní nemoc. Akutní nemoc chápeme jako infikování nakažlivým organizmem, jemuž bylo tělo vystaveno, i když náchylnost musí předcházet vystavení. Protože se zdá, že za nemoc je odpovědný organizmus, je teoreticky možné zabránit nemoci pomocí vakcíny na tento organizmus.

U chronických nemocí je primárním faktorem špatná funkce imunitního systému. Může jít o jeho přílišnou aktivitu nebo naopak o jeho nedostatečnou činnost. U nemocí s příliš aktivním imunitním systémem tento napadá prvky vlastního těla kvůli zvýšené činnosti a problémům s rozlišováním hostitelské a cizí tkáně. Nazýváme je autoimunitní (auto = sám) nemoci a patří k nim takové stavy jako lupus, autoimunitní hemolytická anémie, pemfigus a kočičí eozinofilní nemoci (vředová choroba hlodavců, eozinofilní granulom atd.). I když se počet těchto autoimunitních nemocí rychle zvyšuje (viz dále), veterináři si je běžně nepletou s akutní nemocí a nepodezřívají je z toho, že je způsobuje infekční organizmus. Proto se jako preventivní opatření nenavrhuje vakcinace.

Avšak nemoci způsobené imunitní nedostatečností často nesprávně chápeme a klademe je do stejné kategorie jako akutní nemoci, protože s nimi může být spojen nějaký organizmus. Organizmus však není ve většině případů příčinou nemoci. Může to být jen symptom nebo může zhoršovat už přítomnou nemoc, ale vystavení se organizmu ve většině jedinců nevytváří nemoc. Imunitní nedostatečnost je hlavní příčina a musí být přítomna, aby se infekce vyskytla, protože tyto druhy organizmů nejsou vysoce nakažlivé. Kromě toho, i když organizmy jsou schopné vážné zasáhnout imunní jedince, zdraví jedinci většinou zůstávají tímto organizmem nezasaženi. Nemoc musí proto předcházet infekci. Pokusy při ochraně vakcínou tak selžou, protože pravá příčina není určena.

Některé příklady nemocí imunitní nedostatečnosti u koček jsou virová leukemie koček, virová imunitní nedostatečnost koček, kočičí infekční peritonitida a možná nemoc horních cest dýchacích. Nemoci způsobené imunitní nedostatečností u psů zahrnují lymeskou nemoc, psí kašel a možná psí parvovirus. Příklady u lidí (jako srovnání) zahrnují AIDS komplex a pravděpodobně hepatitidu B. Existují samozřejmě mnohé další chronické nemocí, ale vědcům se nedaří najít organizmus, který by obvinili, a tak tyto nemocí nejsou vhodné pro naši diskusi.

U akutních nemocí nemoc vytváří samotná infekce. Tyto akutní infekce se mhou rozvinout jen u jedinců s náchylností na příčinný organizmus, ale většinou infekci nepředcházejí žádné symptomy. Prevence je proto teoreticky možná pomocí očkování. Není zcela jasné, zda se to opravdu stane. Když zkoumáme krátkodobé rámce a úzké výseky populace, zdá se, že redukce v akutní nemoci vyplývá ze zahájení očkovacího programu. Rozšíření těchto časových a početních oken však vyvrací důvěru danou vakcínám. Podívejme se na lidské nemoci jako na příklad, protože údaje jsou mnohem úplnější než u zvířecích nemocí. Podívejte se na následující tabulky pro spalničky, Černý kašel (pertusse) a dětskou obrnu.

Počet úmrtí u všech tří nemocí významně klesal, než bylo zahájeno očkování proti těmto organizmům. Roční úmrtí na dětskou obrnu klesla před zavedením očkování o víc než 50 procent. Podobně se počet úmrtí na černý kašel zmenšil o 75 procent, než se začala vakcína používat, a u úmrtí na spalničky počet mrtvých klesl ještě před zavedením očkování o neuvěřitelných 95 procent. Navíc rychlost snižování počtu zemřelých nebyla ovlivněna použitím vakcíny. To znamená, že se počet úmrtí před očkováním snižoval stejně rychle jako po očkování.

V některých případech se zdá, že očkování úmrtnost zvýšilo. Tento trend se objevil u dětské obrny a neštovic. U obou nemocí oficiální místa však přehodnotila diagnostická kritéria, takže se zvýšené počty případu neobjevily ve zdravotních záznamech. Zdá se, že očkování nemělo pozitivní dopad na tyto nemoci, počet případů infekcí a úmrtí se zmenšil spíše díky přirozené odolnosti populace a také zlepšené hygieně.

Vraťme se k veterinární medicíně a prozkoumejme nemoc dobytka, která vykazuje podobný obraz. Bovinní (hovězí) herpetický virus (infekční bovinní rhinotracheitida) způsobuje vážné dýchací a genitální infekce. Ve Spojených státech očkování probíhalo minulých deset až patnáct let dost agresivně ve snaze zredukovat tuto nemoc. V Austrálii vsak oficiální zdravotničtí představitelé rozhodli neočkovat a raději dovolit, aby se u dobytčí populace rozvíjela přirozená imunita. Je zajímavé, že dnes není mezi těmito dvěma zeměmi co do infekcí a imunity rozdíl - přestože na počátku byly údaje o infekcích podobné.Znovu opakují - nezdá se, že by očkování mělo nějaký vliv, i když nebýt srovnání se stavy v Austrálii mohli bychom být v pokušení přičíst zásluhy vakcínám.

Britský veterinář Christopher Day srovnával účinnost očkování a homeopatické imunizace pro psí kašel mezi psy žijícími v útulku. Útulek zažil před Davovou studií opakované ataky psího kašle. I když bylo záměrem studie zhodnotit použití homeopatické nosody pro prevenci nemoci, zajímavým zjištěním bylo, že očkování skutečně způsobilo vzrůst náchylnosti na nemoc. To je zejména zajímavé v tom, že to odpovídá zprávám o zvýšené náchylnosti na neštovice a dětskou obrnu po očkování. Day našel náhodou nosodu, která je zcela účinná při prevenci psího kašle. Nosody jsou homeopatické léky připravené z produktu nemoci, jako jsou například sliny ze psa postiženého vzteklinou (Lyssin) nebo tuberkulózních plic (Tuberculinum). V tomto případě byla nosoda připravena z hlenu psa s psím kašlem.

MŮŽE OČKOVÁNÍ ZPŮSOBIT PROBLÉMY?

Očkování může určitým chorobám v krátké době zabránit, ale užitečnost této metody prevence je nejistá. Poskytují tyto nemoci nějakou výhodu, kterou nechápeme? Možná jim bráníme v nějaké oběti pro větší dobro.

Z perspektivy stáda nebo druhu nemoc představuje posilující faktor. Příliš velký počet příslušníků většinou vede k vypuknutí nemoci, což sníží velikost stáda a očistí stádo (nebo druh) vyhubením slabších jedinců. To je samozřejmě Darwinovo přežití nejzdatnějších v praxi. Nemoci jako vzteklina a psinka v historii provedly tento „očišťovací efekt" u populace vlků, když to bylo potřebné (ačkoli dynamika vlčích smeček má tendenci omezovat vysoké počty lépe než většina druhů a určité lépe než moderní lidé),

Základním dilematem je v podstatě to, že očkování vede k oslabení genofondu, a tedy celkového stavu dané populace. Jedním ze způsobů, jak se to děje, je dovolit žít jedincům, kteří by jinak podlehli nemoci. Přínos procesu nemoci uznal a elegantně potvrdil homeopatický lékař Higinio Perez z Mexika, který působil na začátku tohoto století: „Nestačí zajistit ochranu jedince, který je přechodným jevem. Důležitější je chránit druh.

I když se tato koncepce může zdát drsná, zvláště podle západního myšlení, naše pochopení národního nebo domorodého myšlení naznačuje, že nechat slabé jedince zemřít bylo jasně chápáno nejen jako přijatelné, ale taky správné. Tyto kultury dlouho uznávaly výhody takové praxe a zůstávaly v rovnováze se svým životním prostředím nesrovnatelně delší časová období než dnes my. Západní společnost si cení práva jedince na existenci, proto se snažíme zachránit všechny jedince. Naše převrácení Perezova důrazu je jak v říši člověka, tak v říši domácích zvířat hlavním faktorem ve stále se zhoršujícím zdraví jedinců a druhů. Dokonce bych řekl. že vede k degeneraci druhu.

Čínský ideogram pro krizi je tvořen kombinací piktografu pro nebezpečí s piktografem pro příležitost. Existuje stará škola myšlení, která tvrdí, že nemoc je ve skutečnosti součást vývoje na fyzické a mentální úrovni. Krize nemoci představuje příležitost pro růst. Mám přítele, jehož neočkované dítě učinilo velké pokroky po horečnatých onemocněních. Po jedné epizodě s horečkou začalo chodit, po další epizodě začalo mluvit. Očkování by možná zabránilo těmto horečkám, a tedy i ziskům, které následovaly. Toto je možná jedno vysvětlení pro poruchu pozornosti, hyperaktivitu a další problémy s chováním a vývojem u dětí. Ty se vyskytují dnes na epidemických úrovních a v několika posledních desetiletích se jejich počet zvýšil. Je pouze náhoda, že roto zvýšení odpovídá snaze o masivní očkování děti? Je zřejmé, že očkování je škodlivé nejen pro druhy, ale také pro jedince.

Když jsem poprvé slyšel, že vakcína může skutečně způsobit nemoc, byl jsem skeptický. Samozřejmě jsem věděl o alergických reakcích a dalších rychlých odezvách, ale domníval jsem se, že tyto počáteční reakce jsou rozšířením problému. Vzpomínám si však na případ milé perské kočky, která žila u stejně milé ženy.

Fluffy měla opakující se záchvat cystitidy (zánětu močového měchýře), které velmi odolávaly konvenční i homeopatické léčbě. Navzdory skutečnosti, že se mi líbila opatrovnice Fluffy (a Fluffy), nerad jsem o ní slyšel, protože to byl velmi skličující případ. Infekce močového měchýře nebyly nikdy zvládnuty na dlouho, než se zase vrátily. Jednoho dne jsem kontroloval záznam, abych zjistil, co mám dělat dál, když jsem najednou na něco přišel. Záchvaty cystitidy byly vždy asi měsíc po každoročním očkování. Navrhl jsem opatrovnici Fluffy, abychom její kočku už neočkovali. Od té doby jsem u Fluffy už nikdy nemusel léčit cystitidu. Mohu jen uzavřít, že očkování může skutečně způsobit nemoc - i předpokládanou infekci.

Dnes je nejběžnějším problémem vyvolaným očkováním stav, který je smrtelně vážný, způsobující velké utrpení mezi kočkami a kočičími společníky. Fibrosarkom, druh rakoviny, se vyskytuje stále častěji jako důsledek očkování. Vakcíny, které jsou do toho zapleteny, jsou vakcíny proti vzteklině a viru kočičí leukemie. Tyto druhy rakoviny vznikají v místě injekce jedné z těchto vakcín. Vědci identifikovali v mnoha případech v rakovinné hmotě částečky vakcíny. Spojení je tedy zřejmé. Mnoho veterinářů dnes mluví o těchto rakovinách jako o sarkomech z vakcíny. Fibrosarkomy jsou maligní a průměrná délka života postiženého je necelé tři roky od vzniku rakoviny. Žádné léčení se neukázalo jako úspěšné. I při agresivním chirurgickém zákroku se tato rakovina u velké většiny koček vrací. Někteří přední veterináři doporučují dávat očkování do nohy nebo i do ocasu (au!), aby se dala provést amputace jako schůdná možnost pro případ vzniku rakoviny. Má to smysl?

Důkazů o škodách způsobených očkováním u lidí je mnoho. S problémy je nejčastěji spojen černý kašel, i když všechny vakcíny mohou vyvolávat reakce a vyvolávají je. Jednou 2 nejběžnějších reakcí na Černý kašel jsou abnormální dýchací potíže. Tyto abnormality se vyskytují podle typického vzorce reakcí na stres. Tento vzorec zahrnuje stadium poplachu (první reakce), stadium odporu (pokus těla negovat stres) a pak stadium vyčerpání (kdy se tělesné zdroje zmenšují).

Syndrom náhlého úmrtí dítěte se také vyskytuje po očkování proti úplavici-černému kašli tetanu podle stejného vzorce s řadou úmrtí během třítýdenního období stresu po očkování. Mladší děti umírají často v tomto období (období poplachu) a starší děti později (období vyčerpání). Podle některých studií je úmrtnost dětí ve třech dnech po tomto očkování osminásobek průměru. Kromě toho 85 procent případů syndromu náhlého úmrtí dítěte se vyskytuje během věku, kdy jsou děti očkovány proti úplavici černému kašli-tetanu. V roce 1976 Japonsko zvedlo minimální věk dítěte pro očkováni proti černému kašli na dva roky V té době z Japonska zmizel syndrom náhlého úmrtí dítěte. V roce 1950 byly Spojené státy na třetím místě na světě ve statistice dětské úmrtnosti. V osmdesátých letech se zemí podařilo snížit úmrtnost a dostala se na sedmnácté místo a v roce 1994 byla na jednadvacátém. Může to souviset s našimi tvrzeními o „nejvíce očkovaných dětech v historii"? Japonsko na druhé straně bylo v roce 1975 na sedmnáctém miste a v roce 1990 se zařadilo na první místo.

OČKOVÁNÍ: NAHRAZENÍ NEMOCI AKUTNÍ NEMOCÍ CHRONICKOU

Vakcinóza: Patologický stav vyplývající z očkování. Opravdu se to stává? Compton Burnett, britský lékař, který působil koncem 19. a začátkem 20. století, byl původně podporovatelem imunizace neštovic. Jako horlivý pozorovatel si vsak začal všímat, že mnoho chronických nemocí začalo v době očkování, i když se to mohlo stát léta předtím. Burnett také objevil schopnost léku Thuja zvrátit mnoho z těchto nemocí vyvolaných očkováním. Razil pojem „vakcinóza". Burnett tvrdil, že vakcíny nejen vytvářejí chronické nemoci, ale že takto také zabraňuji akutní chorobě:

Vezměme dokonale zdravého jedince, který nebyl nikdy očkován. Říkáme mu, že se musí nechat očkovat, jinak by pravděpodobně dostal neštovice, které se často vyskytují. Zastavme se a jasně si všimneme, Že jedinec, kterého jsme varovali, že by se jinak mohl nakazit neštovicemi, je dokonale zdravý. Nyní očkujme tuto dokonale zdravou osobu a po úspěšném očkování řekneme, že je od této chvíle chráněna před neštovicemi. To znamená, že tento naprosto zdravý a neočkovaný Člověk se stává díky očkování víceméně odolný vůči nákaze neštovicemi. Ale v každém případě se to tak tvrdí. Lze bezpečné připustit, ze nikdo nemůže být víc než dokonale zdravy a jakákoli modifikace dokonalého zdraví musí vést k minusu, tj. k méně než dokonalému zdraví. Ale méně než dokonalé zdraví musí nutně být svého druhu a do určitého stupně nemoc nebo špatné zdraví. Z toho vyplývá, že ochranná síla očkování je způsobena nemocným stavem těla.

Samuel Hahnemann ve své knize Organon of Medicine popisuje interakci v těle, když dochází k vystavení dvěma nebo více nepodobným nemocem. Tvrdí: Jestliže jsou stejně silné nebo když první je silnější než druhá, ta novější je vypuzena. A tak někdo, kdo trpí vážnou chronickou nemocí, nebude postižen podzimní dyzenterií ani nějakou jinou mírnou epidemií. Chronická nemoc zabraňuje akutní. Je to tak například u vážně nemocných schizofreniků, kteří většinou nebývají postiženi nachlazeními nebo chřipkami. I když Hahnemann hovořil o přirozených nemocech, můžeme použít stejnou logiku u očkování a dospějeme ke stejnému závěru jako Burnett. V tomto případě vakcinální nebo chronická nemoc se vyskytuje jako první a je silnější, a proto je akutní nemoc vypuzena. Cenou za to však je celoživotní chronická nemoc.

Ve veterinární medicíně jsme si všimli, že ať má organizmus afinitu k čemukoli, systém bude reagovat na vakcínu. Například bakterie, které mají tendenci infikovat plíce, se budou snažit, jakmile se stanou součástí vakcíny, vytvořit reakci v plicích. Dobrým příkladem toho u lidí jsou dýchací potíže po aplikaci vakcíny proti černému kašli. Tuto koncepci původně formuloval Richard Pitcairn, D.M.V., Ph.D. Podívejme se na dvě nemoci, kočičí panleukopenii a vzteklinu, abyste viděli, jak to funguje.

U panleukopenie k hlavním symptomům patří zánět a degenerace intestinálního traktu vedoucí k vážnému zvracení a průjmů, vážné redukci bílých krvinek (leukopenie) vedoucí k imunosupresi, ztráta chuti k jídlu, hnisavý výtok z čenichu s hlenem, dehydratace a rychlý úbytek hmotnosti. Chronické nemoci, které Často vidíme u koček, odpovídají mnoha z těchto symptomů. Zánětlivá nemoc střev, autoimunitní zánět střev, se dnes objevuje na epidemických úrovních. Tato nemoc před dvaceti lety prakticky neexistovala, přesto je dnes jednou z nejčastějších diagnóz.

Kočky jsou nesmírné náchylné na špatnou funkci imunitního systému a imunosupresi. Imunosupresivní stav bývá spojován se dvěma retroviry (virem kočičí leukemie a virem kočičí imunodeficience) a podezřelé jsou ještě další. Myslím si, že nejde ani tak o dvě různé nemoci, domnívám se, že jsou stejné, ale že více než jeden virus může zaplnit prostor otevřený imunosupresí (pamatujte si, že u chronických nemocí nemoc předchází infekci). Toto je pravděpodobně stejné u lidí s HIV (virus lidské imunodeficience) vztahujícím se k virům. Parvoviry, které zahrnují virus kočičí panleukopenie, jsou známy jako velmi imunosupresivní. Kromě toho mám podezření, že infekce horních cest dýchacích u koček jsou chronickým stavem imunosuprese vyvolané virem panleukopenie a tendence k získání očních výtoků.

Podobný scénář dnes existuje u psu. Zatímco imunosupresivní stavy nejsou u psů běžné, zprávy o jejich výskytu jsou na vzestupu. Věřím, že program masivní vakcinace pro parvovirus u psů, který začal asi před více než třiceti lety poté, co jsme začali očkovat kočky s kočičím parvovirem (virus panleukopenie), se vytváří tato situace u psů. Pokud je to pravda, pak blízká budoucnost má Špatné předpovědi pro psy, jestliže je problém u koček indikací. Kromě toho vídáme v posledních pěti až deseti letech záněty střev u psů. Předtím něco takového opravdu neexistovalo. Jsem si jistý, že hlavní příčinou je očkování na parvovirus a koronavirus. Běžně vídám záněty střev, které se objevují měsíc nebo dva po vakcinaci na jeden z těchto virů.

S parvoviry je spojován ještě jeden syndrom, který se vyskytl nejprve u koček a později u psů. Kardiomyopatie je nemoc srdečního svalu. Sval může být buď slabý, nebo protažený (dilatační kardiomyopatie) nebo může být značně zesílený (hypertrofická kardiomyopatie). Oba stavy mohou omezovat schopnost srdce čerpat krev. Kardiomyopatie je často fatální.

Kardiomyopatii diagnostikujeme u koček víc než dvacet let, přibližně stejně dlouho jako zánětlivé onemocnění střev. Mnoho případů (ale ne všechny) dilatační formy kardiomyopatie bylo spojováno s nedostatkem aminokyseliny L-taurin. Příčina hypertrofické kardiomyopatie ani příčiny případů dilatační formy kardiomyopatie nespojených s taurinem nejsou známé. Domnívám se, že se odpověď může objevit u psů.

Když psí parvovirus poprvé propukl koncem sedmdesátých let, mnoho mladých štěňat rychle uhynulo, někdy během pár hodin. Ukázalo se, že parvovirus dokáže napadnout srdeční sval mladých štěňat, a tato forma infekce zabíjela štěňata velmi rychle.

Kardiomyopatie nepostihovala psy před propuknutím parvoviru (nebo pokud ano, šlo o vzácné případy), ale v letech od vypuknuti parvoviru se objevuje. Počet případu zvlášť stoupl v posledních pěti až deseti letech v souvislosti s výskytem zánětů Střev psů. The Merck Veterinary Manual říká: „Příčina (dilatační kardiomyopatie u psů) je dosud neznámá, i když jsou v podezření virová infekce a z ní vyplývající autoimunitní reakce proti poškozenému myokardu... Od epidemie psího parvoviru z roku 1978 se zdá, že psi plemene dobrman jsou velmi náchylní jak na psí parvovirus, tak na kardiomyopatii."1 V letech od napsání tohoto textu (v roce 1986) jsme začali vídat kardiomyopatii u mnoha dalších plemen stejné jako u dobrmanů.

Věřím, že autor této části The Merck Veterinary Manual má pravdu, ale domnívám se, že očkováni parvovirem je ještě pravděpodobnější příčinou ve většině případů. Dále si myslím, že to vysvětluje také výskyt kardiomyopatie u koček. Možné spojení srdečního svalu a kočičího parvoviru (virus panleukopenie) nebylo spatřováno v přirozených infekcích, ale na povrch je vyneslo očkování. Kardiomyopatie je autoimunitní nemoc a vakcíny jsou hlavní příčiny autoimunitní nemoci. Podle mého názoru tato spojení jsou příliš těsná, aby šlo jen o náhodu.

Pro další příklad se podívejme na očkování proti vzteklině. Vzteklina je neurologická nemoc, která způsobuje křeče, duševní zmatení, ochrnutí končetin, dušení, hněv a agresi. K dalším symptomům patří fotofobie (strach ze světla nebo averze k němu), zvýšená sexuální touha, hyperestezie (zvýšená citlivost na dotyk, zvuk a další smyslové podněty), strach, touha požírat dřevo, látky a jiné nejedlé předměty, touha po samotě nebo touha potulovat se. Je zajímavé, že některá zvířata, když jsou postižena vzteklinou, se stávají přátelštějšími, někdy na člověku až visí.

Chronické nemoci psů a koček mohou být snadno spojovány s mnoha z těchto symptomů. Nejsou vzácné křeče, nymfomanie a satyriáza jsou běžnější než jindy, dokonce i u vykleštěných zvířat, a požírání nejedlých předmětů je také dost časté. Syndrom, který vidíme především u psů, ale občas i u koček, je degenerativní myelopatie, degenerace míchy, která vede k bezbolestnému ochrnutí dolních končetin. Tento stav byl poprvé popsán v šedesátých lečech. Koncem sedmdesátých let, když jsem absolvoval veterinární školu, jsme viděli degenerativní myelopatii především u německého ovčáka a bylo to (a stále je) povalováno za genetické onemocnění. Věk nástupu nemoci byl obvykle kolem deseti let.

Dnes je tato nemoc běžná u řady plemen, hlavně velkých, a občas ji vídáme také u koček. Viděl jsem tuto nemoc u šestiměsíčního zlatého retrívra (krátce po ukončení první série vakem) a běžné ji vidíme u čtyř-letých až pětiletých psů. Jak by mohla tato „genetická nemoc" překročit hranice plemene? Opravdu by mě zajímalo, jak se geneticky přenesla na kočky. Možná jsem chyběl na přednášce na veterinární škole! Vzhledem k tomu, že očkování koček proti vzteklině bylo zdůrazňováno teprve přibližně v minulem desetiletí, bojím se, že se v příštích dvou desetiletích stane tato nemoc známější u koček.

Po duševní stránce lze pozorovat oba extrémy, tedy výraznou závislost a lpění na člověku a agresi. Někdy se stává, že se agrese zvyšuje několik dnů po očkování proti vzteklině, i u neinfekčních vakcín. Také stále víc a víc vídáme trvale agresivní zvířata. Jeden můj přítel, který má praxi od roku 1950, jednoduše tvrdí, že „zvířata byla mnohem milejší", když ukončil veterinární školu. Všechen ten strach a agrese, které vidíme dnes, byly v padesátých letech vzácnější. Domnívám se, že důraz na očkování proti vzteklině, zejména u druhů jako čau-čau, pitbull a podobní, způsobuje, že tato zvířata s větší pravděpodobností koušou. Toto kousnutí pak může přenést na pokousanou osobu chronickou vzteklinu.

Tato koncepce možná nemá velký smysl z konvenčního hlediska, které říká, že živý fyzický organizmus způsobuje nemoc infikováním jiného organizmu, a tak nemůže způsobit nemoc, jestliže je před použitím ve vakcíně usmrcený nebo oslabený. Podle homeopatické teorie vsak chápeme, že virus má životní sílu, která působí na životní sílu náchylných jedinců, a toto působení je vzájemné. Nemoc tedy vyplývá z tohoto vzájemného působení, které se vyskytuje na nefyzické (energetické úrovni). Některá forma virové životní síly očkovaného jedince je dosud postižena. Energetická nemoc předchází fyzickou nemoc, ať jde o nemoc přirozenou nebo vyvolanou očkováním. Změna způsobená interakci mezí životní silou z vakcíny a očkovaným zvířetem vede k fyzické nemoci určitého druhu. Tato nemoc se může ze začátku ukázat jen jako zásah do akutní nemoci (to je ochrana pomoci vakcíny; viz Burnettův citát výše), ale časem se symptomy zvětšují a nemoc je viditelnější.

Jiné stavy, které vidíme dnes často ve veterinární medicíně, nejsou tak přímo vystopovatelné ke konkrétní vakcíně. Zdá se, že některé účinky vakcíny nejsou charakteristické pro organizmus ve vakcíně, ale mohou být nespecifickou reakcí na očkování. Když jsem navštěvoval veterinární školu, učili jsme se o mnoha zvláštních nemocech - většinou autoimunitních, jako je lupus (sžíravý vřed), pemfigus (puchýřnaté onemocnění kůže) a podobných - ale učili jsme se také, že to jsou vzácné nemoci, které uvidíme sporadicky, pokud vůbec. Slyšeli jsme přísloví: „Když uslyšíme na dvorku dunění kopyt, nepředpokládejme, že to je zebra." Dnes se zdá, že zebry jsou stejně běžné jako koně, ne-li běžnější. Starší lékaři potvrzují, že tyto nemoci před pár desetiletími skutečně neexistovaly. Hypertyreóza (zvýšená produkce hormonů štítné žlázy), která postihuje víc kočky než psy, nebyla k vidění, když jsem absolvoval veterinární školu. Nešlo jednoduše o nesprávnou diagnostiku. Symptomy jsou tak charakteristické, že syndrom bude poznán, i když je příčina neznámá. Tato nemoc neexistovala. Mohou za to vakcíny? Podívejme se na jiný případ:

Sheba je kočka siamské směsi. Bylo jí devět let, když ke mně její opatrovnice poprvé přišla žádat o radu. Jeden týden po očkování Sheba přestala žrát a zrychlil se jí srdeční tep. Její konvenční veterinář mel podezření na hypertyreózu, i když testování Štítné žlázy neprozradilo nic abnormálního. Jedna dávka Thuji napravila problémy se srdeční frekvencí a apetitem a zdraví kočky po léku jen vzkvétalo, takže na tom byla lépe než před onemocněním. Bylo jasné, že problémy způsobily vakcíny. Jsem přesvědčený, že by u ní vznikla skutečná nemoc štítné žlázy, pokud by zůstala neléčená.

Status kočky se od šedesátých let významné zvýšil. Předtím se kočkám dostávalo jen málo veterinární péče. Avšak od sedmdesátých let, kdy se status kočky zvýšil, peče o kočky značně stoupla. To všeobecné znamenalo více očkování. A očkování proti vzteklině se do poloviny osmdesátých let často nedoporučovalo. Domnívám se, že masivní zvýšení množství vakcín pro kočky je odpovědné za hypertyreózu a mnoho dalších nemocí, které se v poslední době objevily.

K dalším nový a rozšiřujícím se nemocem patří hypotyreóza (snížené hladiny hormonů štítné žlázy) u psů, kočičí nemoci jako virová kočičí leukemie. virová kočičí imunodeficience, kočičí infekční peritonitida, chronická hepatitida (hlavně u psů), selhání ledvin, nemoci dolních močových cest u koček, zánětlivá nemoc střev a autoimunitní poruchy krve. Alergie jsou dnes nespoutané a očkování bývá spojováno u lidí s alergiemi. Imunitní systém domácích zvířat je zmatený. Prodeje steroidů („kortizon") na potlačení těchto nemocí jsou dnes pravděpodobně nejvyšší. Opravdu jsme vyměnili akutní nemoci za chronické, zákeřné, ochromující nemocí.

Možná jsme vůbec neodstranili akutní nemoci, ale pouze změnili jejich formu na chronický stav akutní nemoci. Akutní nemoci před očkováním jistě ohrožovaly život, ale když bylo dosaženo puberty, většina jedinců prožívala dlouhý život, relativně bez nemocí. Dnes většina jedinců přežívá nebo obchází akutní fázi, ale prožívají (prožíváme) život poměrně zatížený nemocemi. Očkování může zabránit akutním nemocem, ale jestliže je výměnou za celoživotní chronickou nemoc, je to životaschopná možnost?

Je samozřejmé, že vedle vakcín hraje úlohu ještě mnoho jiných stresů. Studie tuleňů ukázaly, že konzumace ryb kontaminovaných pesticidy vytvořila imunodeficientní stav, který vedl v roce 1992 k rozšíření viru psinky. Ten zabil velký počet tuleňů v severním Atlantiku. Podobné stavy existují u stromů, jako je zamoření lýkožroutem lesklým a americká kaštanová sněť. Znečištění ovzduší a kyselý déšť oslabily tyto stromy a zvýšily náchylnost na nemoc. Kaštan je možná jakýsi lakmusový papírek míry znečištění ovzduší. Pesticidy dnes pronikají do každé ekologické niky včetně pokrmů. Studie s tuleni používala ryby, které se prodávaly pro spotřebu lidí.

Strava většiny zvířecích společníků je stejné žalostná. Mnoho psů a koček požírá pytle plné špatných ingrediencí, zkažených tuků a silných konzervačních prostředků. To určité přispívá k abnormálnímu imunitnímu fungování. Mnoho komerčních druhů stravy pro domácí miláčky obsahuje ethoxyquin, pravděpodobný karcinogen vyřazený z lidské stravy jako nebezpečný. Pokládám za mystifikující, že látka označená za nebezpečnou pro lidi se pokládá za přijatelnou pro zvířata. Jiná strava používá jako konzervační prostředky sloučeniny benzenového jádra jako BHA a BHT. Většina benzenových sloučenin má karcinogenní vlastnosti a jsou zvlášť toxické pro kočky. Špatná strava skutečné hraje velkou úlohu ve zhoršení zdraví našich zvířecích společníků.

Očkování je také hlavním přispěvatelem, jak dokazuje mimo jiné vynikající reakce na Thuju, Siliceu a další výborné léky na vakcinózu, kterou Často vidíme. Vidíme tiiké případy, kde je spojení jasné, jak to bylo například u Sheby. Pozorují tato spojení ve své praxi téměř každý den. Objevil jsem, že když jsem přestal popírat vakcinózu jako možnost, důkaz byl přímo před mýma očima. Proto chápu, jestliže jiní veterináři nevidí spojení, i když je to jasné. Jsem z toho stále smutný.

JAK MŮŽE OČKOVÁNÍ ZPŮSOBIT NEMOC?

Proč by mělo očkování vést s větší pravděpodobností k chronické nemoci než přirozená nemoc? Prvním argumentem je skutečnost, že vystavení vlivu přirozené nemoci, s výjimkou vztekliny, je orální/nazální. To dovoluje tělu začít s místní reakcí, jak nespecifickou, tak specifickou, než se virus dostane do vnitřních orgánů. Specifická reakce zahrnuje tvorbu protilátek na místě vystavení působení, zatímco nespecifická reakce zahrnuje bílé krvinky a chemikálie namířené proti cizímu materiálu. Injekce obchází místní imunitu a posiluje tělo, aby záviselo stoprocentně na vnitřní imunitě.

Zadruhé, opakování očkování posiluje opakované reakce imunitního systému, což vede k nadměrné stimulované imunitní reakci. Toto je abnormální, protože místní protilátky (v tlamě a čenichu) odrazí přirozené opětné vystavení vlivu bez dovolení proniknout do těla.

Zatřetí, příprava vakcín často narušuje integrální strukturu virů a vystavuje vnitřní struktury, jako je virová DNA nebo RNA (v závislosti na viru), imunitnímu systému, což vede k mohutné tvorbě protilátek proti těmto nukleoproteinum. Vzhledem k tomu, že nukleoproteiny jsou ve všech životních formách poměrné podobné, hostitelské protilátky mohou ztratit schopnost rozlišovat mezi hostitelskými a virovými nukleoproteiny, zejména kvůli indukované hyperaktivitě produkce protilátek. Výsledkem muže být protilátkami zprostředkovaná destrukce hostitelské tkané, autoimunitní nemoc. Autoimunitní nemocí se vyskytují Častěji než kdykoli předtím. Mohl by být toto důvod? Při přirozeném vystavení jsou protilátky namířeny víc na vnější struktury, které jsou méně podobné hostitelským tkáním, a tak s menší pravděpodobností vyvolají křížovou reakci (reakci jednoho antigenu s protilátkou jiného antigenu). Kromě toho mnohé z imunitní reakce se vyskytne v místě vystavení infekci (místní protilátky).

Bakterie jsou mnohem složitější organizmy, a produkce protilátek je namířena víc na stěny bakteriálních buněk (jakousi kůži) než proti DNA nebo RNA. a tak autonomní nemoci nevyplývají tak snadno z bacterinů. (Bacterinum je bakteriální vakcína.) Opakování bakteriálních vakcín má tendenci vytvářet alergické nebo anafylaktické reakce. Podíl leptospir v kombinaci vakcíny pro psy běžně vyvolává u psů silné alergické reakce.

Kromě výše zmíněných úvah vakcíny běžně obsahují látky jiné než organizmus, na něž je požadována imunita. Tyto materiály mohou být přidány jako konzervační látky, pomocné látky (materiály, které stimulují imunitní reakci, obvykle přidávané k neinfekčním vakcínám) nebo antibiotika. Konzervační a pomocné látky zahrnují takové toxiny a karcinogeny jako hliník (kamenec), rtuť (thimerosal) a formaldehyd. Je v nich obsaženo také mnoho cizích proteinů, pokud byl organizmus kultivován na cizí tkáni, jako jsou slepičí nebo kachní embrya. Ještě děsivější, nežádoucí organizmy nebo molekuly jsou někdy náhodné začleněny jako znečišťující „černí pasažéři". V roce 1995 Washington Post oznámil, že vakcína spalničky - spála - zarděnky, kterou vyrobila společnost Merck & Co., spolu s některými vakcínami proti chřipce a žluté zimnici obsahuje enzym známý jako reverzní transkriptáza. Tento enzym je spojován s retroviry jako FeLV, FIV a HIV a má schopnost měnit genetické informace, coz vede k vážným nemocem, jako je leukemie a další druhy rakoviny. Podobně v Seattle Times vyšel 19. února 1999 článek sdělující, že je pravděpodobné spojení mezi očkováním proti dětské obrně a některými druhy rakoviny. Příčinou může být virus (SV-40, opičí virus), který kontaminoval vakcíny vyrobené před rokem 1963. Může trvat léta, než se tyto nemoci projeví, takže rozhodující korelace s vakcínou může být nemožná v důsledku maskování potenciálně příčinného vztahu.

Současná praxe ve veterinární medicíně podávat každoročně „posilovače" tuto kaskádu událostí značné zesiluje. Výsledkem je, že vidíme vakcinózy u domácích zvířat jasněji a běžněji než u lidí. To vytváří stále pokračující model, který vykresluje zkázonosné důsledky očkování jasnějším způsobem, než jak jej vidíme u lidí. Může poskytnout důkaz o vakcinóze. který by mohl být použit ke studiu nemoci u lidí, ale nedoporučuji používání zvířat pro dalši studium, protože zvířecí společníci už poskytli dost smutné svědectví.

OČKOVÁNÍ A POŠKOZENÍ MOZKU

Harris Coulter napsal knihu s názvem Vaccination, Social Violence and Criminality (Očkování, společenské násilí a kriminalita), v níž předkládá teorii o tom, že očkování způsobuje psychologické a behaviorální změny u lidí. Vzhledem k tomu, že považuji postencefalitický syndrom dr. Coultera za dost přesvědčivý, rozhodl jsem se podívat se, jesli zvířata poskytují nějaký důkaz na podporu této teorie. Dospěl jsem k závěru, že tento syndrom by mohl vysvětlit mnohé z problémů abnormální ho chování, které vidíme u zvířat, včetně strachu, touhy po samotě, agresi, hněvu, neschopnosti navazovat vztahy s druhými, neklidu a hypersexuálního chování (nymfomanie, satyriázy a masturbace - i u vykastrovaných zvířat).

Vidíme také zvířata s fyzickými stavy, které dr. Coulter spojuje s očkováním. K těmto stavům patří paralytické stavy, astma, křeče, kožní alergie vývojové problémy a nechutenství.

Rád bych krátce předvedl jiný případ, který docela dobře zapadá do hypotézy dr. Coultera. Dolly je fena kokršpaněla, které bylo devět let, kdy jsem poprvé poskytoval rady kvůli jejímu stavu. Měla vážné neurologické problémy včetně křečí, duševního zmatení a špatné schopnosti ve vztazích s opatrovníky. Často „uvázla" v koutě, to znamená, že strčila hlavy do kouta nebo jiného malého prostoru, jako je židle a konec stolu, a nedokázala najít cestu ven. Ochrnuly jí faciální nervy na jedné straně, což způsobovalo potíže při pití a konzumaci potravy. To je zajímavé v tom, že poškození kraniálního nervu je další část postencefalitického syndromu.

Hlavním prvkem pro mě ve spojení jejího případu s očkováním bylo, že když byla očkována, stala se na několik dnů hyperaktivní. Při jedné příležitosti seskočila v tomto bláznivém stavu z výšky téměř půldruhého metru. Jiné symptomv ukazující na očkování, byly zesíleny a vykazovala i popraskaný čenich a polštářky na tlapkách, což jsou symptomy akutní psinky.

Naštěstí Doliv reagovala velmi výrazně na homeopatickou léčbu. Nejprve jsem vyzkoušel lék Helleboruss minimálním zlepšením. Poté, po jediné dávce Nux moschta vysoké potence, Dollyina opatrovnice poznamenala: „Bvlo to, jako by se probudila ze sedmiletého komatu."

JAKÉ KROKY BYSTE MĚLI PODNIKNOUT S TĚMITO INFORMACEMI?

Vím, že uvedené informace jsou dost podrobné a někdy složité, ale věřím v podávání kompletních informací, zvláště u něčeho tak kontroverzního, jako je očkování. I když končím tuto část zvláštními doporučeními k očkování, jsou jen pro ty z vás, kdo cítíte nejistotu, pokud jde o úplné odmítání očkování. Myslím si, že pro většinu zvířat a ve většině případech je očkování riskantnější než neočkování. Jestliže jste si až dosud přečetli všechno a stále nemáte jistotu, co dělat, zde je shrnutí mých doporučení počínaje případy vyžadujícími největší opatrnost a konče méně závažnými.

Především si pamatujte, že posilovači vakcíny jsou zbytečné, po jednom roce věku můžeme zastavit očkování u skutečně všech nemocí. (Viz dále; posilující vakcíny na vzteklinu jsou vyžadovány zákonem, musíme proto usilovat o to, aby byly víc v souladu s faktem než se strachem.) Vzhledem k tomu, že opakování přirozeně zvyšuje pravděpodobnost problémů, můžeme omezit vedlejší účinky bez dalšího rizika pro pacienta jednoduchým zastavením posilovačích vakcín u dospělých zvířat. Samozřejmě zůstane stále ještě nějaké riziko spojené s prvními očkováními, ale nebude žádné, pokud jde o nakažení akutní nemocí, když bylo zvíře imunizováno těmito prvními vakcínami. Dále se dozvíte o trvání imunity pro různé nemoci, na něž jsou vakcíny dostupné.

Zadruhé, všechny vakcíny by mely být podávány jako samostatné antigeny. (Antigen je látka schopná vyvolat imunitní reakci, v tomto případe virový nebo bakteriální organizmus, z něhož je vakcína vyrobena.) To znamená nepoužívat kombinace vakcín, které se dnes staly tak běžnými.

Zvíře i člověk jsou obvykle vystaveni vždy pouze jedné nemoci a tělo je pravděpodobně úspěšnější v reakci na jeden antigen a produkuje imunitu bez nepříznivých účinků, než když má reagovat na komplex antigenů. Proto místo podávání skupiny antigenů dohromady v třítýdenních až čtyřtýdenních intervalech by se měly jednotlivé komponenty podávat na základě střídavého plánu s minimálním opakováním (viz dále).

Zatřetí, imunizujte pouze na nemoci, které vyhovují všem následujícím kritériím:

  1. Nemoc je vážná, dokonce ohrožuje život.
  2. Zvíře je nebo bude vystaveno této nemoci.
  3. Je známo, že vakcína na tuto nemoc je účinná.
  4. Vakcína na nemoc je bezpečná.

Podívejme se na některé běžné nemoci, abychom viděli, jak to funguje. Začnu s nemocí virová kočičí leukemie (FeLV). Kočka, která žije jen v domě, nebude vystavena viru (číslo 2), protože tento virus vyžaduje přímý kontakt kočky s kočkou, aby došlo k přenosu. Mnoho veterinářů doporučuje imunizovat kočky žijící jen v domácnosti proti této nemoci, ale já to pokládám za neetické. Tato nemoc neodpovídá podle mých zkušeností kritériím číslo 3 a 4, a proto očkování není ve většině, ne-li ve všech případech, zdůvodněné.

Kočičí infekční peritonitida (FIP) je další nemoc, která nezapadá do třetího ani čtvrtého kritéria a zřídkakdy do druhého. Mezi kriterii, jež jsem pozoroval u vakcín FIP a FeLV, je způsobení klinické nemoci, které měly zabránit.

Virus kočičí panleukopenie je velmi vážný a vakcína je zcela účinná, ale většina koček nebude tomuto viru vystavena a nemoc hlavně napadá jen koťata. Pouze ty kočky, které budou pravděpodobně vystaveny nemoci, mají z očkování prospěch.

U kočičích nemocí horních cest dýchacích (kalicivirus a rhinotracheitida a také kočičí chlamydie) většina není vážná s výjimkou velmi mladých koťat. Tato koťata se obvykle nakazí nemocí předtím, jež jsou vakcíny podány, a proto se často stává, že vakcína není prospěšná.

Nedávno byla zavedena vakcína na dermatofytózu (plísňové kožní onemocnění). Nemám přímé zkušenosti s touto vakcínou, ale jsem si jistý, že bude přinášet malý prospěch a pravděpodobně není bezpečná. Dermatofytóza je obvykle výsledek imunodeficience - spíš chronické nemoci než akutní nemoci, a proto vakcína nezapůsobí na příčinu nemoci. Naléhavě doporučuji, abyste tuto vakcínu nepoužívali.

Virus psí hepatitidy (vakcína s virem na zabránění hepatitidy je adenovirus-2) téměř neexistuje (kritérium číslo 2). Leptospiróza je extrémně vzácná (číslo 2) a bakteriální sérotypy způsobují, že to málo pozorovaných případů často není stejný sérotyp jako ten, který se kdysi používal v očkovací látce (mezi různými sérotypy neexistuje žádná zkřížená ochrana). Jinými slovy, složka leptospir v kombinaci vakcín zřídkakdy chrání psa proti teto nemoci (číslo 3). Kromě toho bakterie „lepto" je velmi náchylná k vedlejším účinkům (číslo 4),

Koronavirus nebyl nikdy vážnou hrozbou (čísla 1 a 2), ohrožuje nanejvýš bankovní účet psího společníka. Totéž platí o lymeské nemoci, snad s výjimkou velmi malých oblastí (Číslo 2). Podle mého názoru vakcína na lymeskou nemoc běžně způsobuje onemocnění. Často napodobující danou nemoc (číslo 4). Psí kašel většinou není vážný (číslo 1) a jedna studie ukázala, že imunizace je neefektivní nebo dokonce kontraproduktivní (číslo 3). Imunizace kvůli psímu kašli, pokud by vůbec mela být prováděna, by měla být omezena na vysoce riskantní okolnosti.

Parvovirus u psů a virus psinky představují jediné reálné nebezpečí, ale většina psů těmto nemocem nebude vystavena. Parvovirus zřídkakdy postihuje psy starší jednoho roku, a dokonce i osmiměsíční až dvanáctiměsíční psi většinou přežívají nemoc s minimálními dopady.

Vzteklina je další nemoc, jíž nejsou kočky chované doma a psi v dobré ohradě vystaveni, vakcína je proto klinicky zbytečná, i když ji vyžaduje zákon. I zvířata nechovaná v ohradě jsou vystavena malému riziku, přestože nějaké riziko existuje a nemoc je zničující. Vakcinace může mít smysl pro zvířata chovaná venku, zvláště ve venkovských hospodářstvích, i když jde o riziko chronické nemoci. Po jednom očkování jsou však zvířata většinou chráněna na celý život.

Začtvrté, vakcíny by nikdy neměly být podávány nezdravým zvířatům. Toto je praxe, která z nějakého zvláštního důvodu získává mezi veterináři na popularitě a je proti doporučením ve všech přílohách k vakcínám i těch od skutečné všech imunologii. To je podle mého názoru špatná praktika.

Smělejší názor je zcela odmítnout imunizaci na základě poznání skrytého rizika v podání dokonce jen jedné vakcíny do těla a být ochotni přijmout riziko neposkytnutí imunizace. 1 když existuje riziko, nejsou-li zvířata očkována, může být významné sníženo krmením kvalitnější stravou (doma připravovanou a včetně čerstvého syrového masa) a omezením vystavení zvířete vnějším vlivům, dokud mu není šest až osm měsíců. Neočkované zvíře bude s mnohem menší pravděpodobností trpět alergiemi a mnoha zdravotními problémy.

Já osobně jsem proti očkování ve většině případů. Můj názor se vyvíjel v průběhu více než dvaceti let praxe veterináře, na základě studia a osobních pozorování. Můj velmi silný dojem je, že veterinární komunita používání vakcín značně přehání. Rozhodnutí očkovat však záleží na jedinci. I když jsem proti očkování, nežádám, abyste slepé přijímali tento úsudek. Doporučuji, abyste všechna pro i proti zvážili a dospěli k vlastnímu rozhodnutí. Přál bych si vsak, aby rozhodnutí bylo založeno na faktech, ne na strachu.

Očkování se stalo věcí svobodné volby. Zvířata podobně jako děti nemají žádný hlas. My jako opatrovníci jsme hlasem zastupujícím naše zvířecí společníky, je tedy na nás, abychom učinili ten nejlepší výběr za ně. V případě vztekliny státní zákon nařizuje očkování, a tak ve skutečnosti nemáme na výběr. Můžeme se však snažit na základě faktů zákony změnit.

Další vakcíny jsou velmi silně prosazovány, i když nejsou požadovány. Některé veterinární kliniky nebo penziony vyžadují před vstupem další vakcíny, někdy i v naléhavých případech. Opatrovníci, kteří zpochybňují potřebu očkování, jsou často znevažováni. Veterinář buď tvrdí, že opatrovník se o zvířecího společníka dobře nestará, nebo ze nemá žádnou kvalifikaci, aby přijímal takové rozhodnutí. Ale protože my jako opatrovníci jsme morálně a eticky zodpovědnou stranou, musíme rozhodnout a jednat na základě svých znalostí, rozhodovat podle faktů, a ne ze strachu. Toto rozhodnutí by nemělo být na nikom jiném.

Studoval jsem veterinární medicínu kvůli své hluboké lásce ke zvířatům a mám na srdci jejich blaho. Věřím, že očkování je zdrojem velké nemoci a utrpení zvířat a pravděpodobně i lidí. Moje praxe zahrnuje především chronické nemoci a odhaduji, že nejméně 73 procent (možná více) nemoci, které léčím, mají kořeny v očkování. Očkování tak znamená týráni zvířat, něco, co nemohu trpět. Jestliže nebudeme hájit svá práva a práva zvířat, přijdeme o svá práva a možná i o zvířata.

Jaký je tedy nejlepší přístup k ochraně proti těmto nemocem? Především prevence je lepší než snaha vyléčit nemoc. Tou nejlepší volbou pro dlouhodobé dobré zdraví je spíš podpora zdraví než očkování. To znamená především správnou volbu výživy a životního stylu. Dobrá výživa pro psy a kočky je podobná jako pro lidi v tom, že čerstvé potraviny jsou nejlepší. Jídla ze sáčků a konzerv jsou slabou náhražkou. Vzhledem k tomu, že jde o masožravce, Čerstvé syrové maso s malým množstvím vařených obilovin a zeleniny je základ dobré stravy. Pokud je to možné, používejte organické přísady. Životní styl by měl zvířatům poskytovat čerstvý vzduch, sluneční svit a cvičení - podmínky, které živí duševní zdraví. U mladých Štěňat a koťat minimalizujte jejich vystavení situacím, kde stres a neznámá zvířata vytvářejí příležitost pro přenos infekčních nemocí.

Možná nejlepší použití vakcín je v epidemických situacích místo čistého použití tam, kde neexistuje žádné riziko vystavení nemoci pro většinu jedinců. Je však zajímavé, že epidemické nebo jiné známé působení jsou situace, kdy se ukáže, že nosody nebo genus epidemicus (viz dále) dobře působí. Vhodné použití nosod poskytne adekvátní ochranu za většiny okolností s malým zlomkem rizika spojeného s vakcínami.

Nosoda je homeopatický lék připravený z výtoku nebo podobného produktu z jedince postiženého danou nemocí. Nosoda nese energii této nemoci. Genus epidemkus je homeopatický lék, který odpovídá většině případů v epidemii, a tak může být použit jako preventivní prostředek. Stává se tak úspěšně při vypuknutí takových nemocí jako cholera nebo žlutá zimnice.

Videl jsem nosody dobře působit při vystavení nemoci a stresové atmosféře ve zvířecím útulku. I když neslo o řízenou studii, o účinnosti nebylo pochyb. Viděl jsem také ochranu v jiných situacích působení nemoci. Indikace z těchto zkušeností a historického použití nosod při epidemiích naznačuje, že nosody fungují nejlépe, když jsou podány v době vystavení nemoci nebo krátce po něm. Zdá se, že důkaz dlouhodobé ochrany chybí, ale tyto nemoci jsou většinou hrozbou jen u prepubertálních jedinců, pokud nebyli očkováni (jako u lidských spalniček viz výše). Občasné použití nosod podle potřeby do puberty je vhodná metoda na ochranu před nemocí. Jejich přílišné používání však může vytvořit podle mé zkušenosti situaci nemoci, používejte je tedy rozumné.

Doporučuji, abyste se ohledně použití nosody na prevenci nemoci poradili s veterinárním homeopatem. Nosody jsou předepisované léky a měly by být používány s příslušnými radami. Hlavně doporučuji používat potence C 30 jednou nebo dvakrát týdně, dokud zvířeti není Šest až osm měsíců. V této době je obvykle přijatelné přestat s podáváním nosody. Někteří veterináři doporučují opakovat nosody ve čtyřměsíčních až šestiměsíčních intervalech po dobu života zvířete, ale není to nezbytné. Viděl jsem. že to způsobuje problémy, zvláště když se používají vysoké potence (C 200 nebo lM). Většina zvířat má kompetentní imunitní systém, když dosáhne puberty, a nepotřebují ochranu poskytovanou nosodami.

JESTLIŽE SE PŘESTO ROZHODNETE OČKOVAT, JAKÉ VAKCÍNY BYSTE MĚLI POUŽÍT?

Co byste měli dělat, jestliže se vám přesto zdá očkování jako vhodná volba? Pokud jste nečetli tuto kapitolu celou, doporučuji vám udělat to, než se rozhodnete pro očkování.

Předkládám následující informace jen pro ty, kteří se nemohou rozhodnout pro odmítnutí očkování štěněte nebo kotěte. Já očkování nedoporučuji, ale tato informace může omezit jejich použití pro ty, kdo si ještě přejí očkovat. V zásadě hlavní nemocí, pro které očkování může být opodstatněné, jsou psinka, parvovirus psů, kočičí panleukopenie a vzteklina.

Pro ty, kdo se rozhodli očkovat, všeobecně doporučuji použiti neinfekčních (usmrcených) vakcín, protože si myslím, že pravděpodobnost jimi způsobeného dlouhodobého poškození je menší. Dr. Ron Schultí z veterinární fakulty Wisconsin-Madisonské univerzity však uvádí silné důvody pro používání modifikovaných živých vakcín, protože u neinfekčních vakcín může být nutná opakovaná aplikace. U modifikovaných živých vakcín mívá jedna dávka vysokou účinnost. To hlavně platí u psinky a psího parvoviru, protože neinfekční vakcíny vztekliny kočičí panleukopenie jsou stejné efektivní jako modifikované živé verze. Doporučení dr. Schultze „jedna dávka 95 procent" (&l


NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ

imgDíky za příspěvek imgSunwise img01.08.2018 09:39